Houpací kůň Drsňák Blue

🐴 Pohádka o Drsňákovi Blueovi

Drsňák Blue a nováček v Království

Bylo nebylo, v době, kdy hračky ještě měly duši a dokázaly si vyprávět příběhy, žil ve Vánočním Království v Horním Bradle houpací kůň jménem Drsňák Blue. Nebyl to kůň jako každý jiný. Jeho tělo zářilo modrou barvou, byť oprýskanou a zjizvené časem. Měl žluté nohy jako slunce, zelené oblouky jako jarní trávu a oči, které viděly víc, než si většina hraček dokázala představit.

Drsňák Blue byl veteránem. Legenda mezi houpáky. Stál v rohu expozice, tiše pozoroval návštěvníky a mladší hračky. Málokdy mluvil. Když ale promluvil, všichni poslouchali.

Příchod nováčka

Jednoho prosincového rána dorazil do Království nový houpací koníček. Byl malý, bílý, s červenými květinami a zelenou trávou na boku. Jmenoval se Kvítek a byl plný nadšení, energie a otázek.

„Wow! Tohle je úžasné! Tolik hraček! Tolik světel!" volal Kvítek a poskakoval na svých obloucích. „Kdo jste? Jak se jmenujete? Odkud jste?"

Gustav, statečný kůň se zelenožlutou hlavou, se usmál:
„Vítej, Kvítku. Já jsem Gustav. Tohle je Fily, náš dinosaurus. A tamhle jsou kachní rodinka – Světloočka, Modroočko a Tmavoočko."

Kvítek přeskakoval od jedné hračky ke druhé, až se zastavil před Drsňákem Bluem.

„A kdo jste vy?" zeptal se nevinně.

Drsňák Blue na něj pomalu sklopil modré oči, dlouho mlčel, a pak suše řekl:
„Blue."

„To je celé vaše jméno?"

„Drsňák Blue."

Kvítek se zasmál:
„To zní cool! Jak dlouho tu jste?"

Drsňák Blue zavrtěl hlavou:
„Dost dlouho na to, abych věděl, že moc mluvení nikomu nepomůže."

Kvítek v nesnázích

Kvítek byl nadšený a bezstarostný. Poskakoval, zpíval a bavil se s každým. Ale jednoho večera, když se Království zavřelo a světla zhasla, se Kvítek ztratil. Omylem se odhoupal za velkou skříň, kde se mu nepodařilo otočit a vrátit zpět.

„Pomoc! Pomozte mi!" volal do tmy.

Gustav se pokusil dostat k němu, ale byl příliš velký. Fily zkusil natáhnout krk, ale nedosáhl. Kachní rodinka se snažila, ale byly příliš malé.

A pak se ozval hluboký, klidný hlas:

„Ustupte."

Byl to Drsňák Blue. Pomalu, ale jistě se posunul k okraji výstavy. Jeho staré oblouky zaskřípaly, ale on se nezastavil. Dorazil ke skříni, natáhl hlavu a potichu řekl:

„Drž se mě, kluku."

Kvítek se zachytil Blueovy hřívy a veterán ho pomalu, trpělivě vytáhl zpátky na bezpečné místo.

Lekce od Drsňáka

Když byl Kvítek v bezpečí, třásl se a plakal:
„Myslel jsem... myslel jsem, že už mě nikdo nezachrání..."

Drsňák Blue se na něj podíval svýma hlubokýma očima a tiše řekl:

„Poslouchej, kluku. Tohle Království je krásné místo. Ale i tady musíš dávat pozor. Nejsi tu sám. Když budeš v nesnázích, zavolej. A když někdo jiný bude v nesnázích – buď tam."

Kvítek přikývl:
„Děkuju, Blue. Jste... jste hrdina."

Blue zavrtěl hlavou:
„Nejsem hrdina. Jsem jen starý kůň, co ví, že rodina se drží pohromadě."

Blue a jeho místo

Od té noci se Kvítek změnil. Byl pořád veselý, ale opatrnější. A vždycky, když měl nějaký problém, šel za Drsňákem Bluem. A Blue, byť mlčenlivý a drsný, vždy poslouchal. Vždy radil. A když bylo třeba – vždy pomohl.

Gustav jednou řekl Filym:
„Blue je jako skála. Možná oprýskaný, možná tichý, ale kdyby se Království bortilo, on by ho držel na svých houpacích obloucích."

Fily přikývl:
„To je pravda. On není jen houpací kůň. On je... strážce, ochránce."

A tak Drsňák Blue stojí dodnes ve Vánočním Království. Modrý, zkušený, s oprýskanou barvou a hrdým pohledem. Nemluví moc. Ale když promluví, má to váhu. A každý, kdo ho vidí, ví:

„Tohle není jen hračka. Tohle je legenda."